Jen na kůl s ním! tak přísný rozkaz zněl,

Jen na kůl s ním! tak přísný rozkaz zněl,

a pochopů roj skočil storuký,

by mučen byl pro zločin veliký,

že myslil dřív, co pán teď říci chtěl.

Byl přikován; nestál ni neseděl,

smrt na tvářích, v očích krev od muky,

a nad ním – vůkol – chechtot stozvuký,

však on – pokojně k nebi zahleděl.

A bylo mu, jak svatosť měl by v sobě,

a žárem jejím vzplanuly mu líce,

toť myšlénka, pro niž jsme ve porobě.

A pán: jak, smělý otroku, snad’s pokořen?

a klidně on: „muč, chceš-li ještě více,

ty’s otrok vášně své, já v poutech svoboden!“