jen otevříti oči

krvavá houpačka naděje a zklamání,

zklamání a naděje,

ubitému času vyzvání,

tisícům mrtvých vyzvání,

a nic, kromě hrůzy, se neděje.

ztracená léta

poskvrněná krví a špínou,

plivnutím do tváře světa

a nejstrašlivější vinou,

ztracená léta, posvěcená jen hrdinstvím rudé armády,

jako by neměla skončiti.

jako by svlečeného člověka bez vnady

na troskách chtěla vztyčiti.

kdože tě proklel, zeměkoule,

pevninu, moře i vzduch,

žes jako samý vřed a boule,

vydávající puch?

kdože tě proklel, lidstvo šílené,

že nenávistí se dusíš,

když bylos plodilo krásné a vznešené,

zas vraždit a ničit musíš?

nikdo tě, země, neproklel,

jsi trpělivá a plodíš,

rány zacelíš zelení, zahojíš bzukotem včel

a ptáky sem na pastvu vodíš.

nikdo tě, lidstvo, neproklel, rozumu nezbavil,

nikdo tu nemá k tomu moci ni sil;

množíš se, pracuješ, tvoříš, zpíváš

pod strašlivým povrchem,

pokoj a klady a krásu vzýváš

nad lží a podvodem.

to nestačí však k vysvobození

z věčného návratu černých dnů,

to nestačí na pevné lešení

pro pospolitost občanů,

pro pospolitost ras a kmenů,

pro mír a tvorbu a řád.

nyní, kdy vše je v krutém plenu

a včerejšek by zítřku cestu zavřel rád,

dnes nad hlomozem lží a vřavou strašných zbraní

se nahá pravda klene modrou oblohou,

vše je tak průhledné, jasné jako s dlaní,

příčiny, následky, okovy na nohou,

uzel a meč. – jen otevřít oči,

zírat a zírat čelem k východu,

myslit a myslit se srdcem vzhůru, ať vkročí

poznání v nitro, sváteční pohodu.

a my tu – na úpatí lidské vysočiny

nového světa práce a spravedlnosti –

nezrodily se ještě tak veliké činy

pro dílo lidské pospolitosti,

nespojilo se ještě sobectví tak hanebně s pitomostí

proti nejvyššímu rozumu a nejvyšší ctnosti.

a my tu..., lide můj, nedej zahynouti

v hamižnosti a malosti,

vzpomeň, že železo musíš, dokud je žhavé, kouti,

že za deset smutků koupíš tisíc radostí,

nedej nám čekat, nedej nám hnít:

pod křídly moskvy chceme žít.