Jen paprsk jediný!

Jen paprsk jediný, a země zkvete v ráz;

co v ňadrech její panenských spí puků,

ty zvonky svými propletou jí vlas;

i kosa zavolá v stín starých buků,

kde perlami mu zkrášlí měkké hnízdo zas;

v hvizd jeho táhlý zazní tklivé: „kuku“,

jež čítat bude v snění milujících hlas;

nechť v srdci vzplane jdoucím v ruce ruku

jen paprsk jediný.

Proč náhle zachvěla se duše moje as

a otevírá zvolna v srdce tluku

svůj kalich, poslední kde sen juž dávno zhas?

v tom chvějícím se zvuku

to čísi ret jak v prosbě by se vroucně třás:

jen paprsk jediný!