Jen pohled jeden.

Tak ze všeho jen jeden pohled zbyl mu,

když na výletě v stínů vážných jilmů

a buků

šli v mlčení a tiskli sobě ruku

a nevěděli sami,

proč slavně luna vzchází

a kdo jim v srdce plno růží hází

a proč jich skráň je těžká myšlénkami.

A přec jen to, co oko řeklo za ně,

mu zůstalo, když pozděj zadumaně

šel cestou,

kde zavřel se mu život za nevěstou,

když v mladosti své prvé,

ah, v začátku své dráhy

to sladké dítě umřelo tak záhy,

na retu smích... a pak tu krůpěj krve...

Tak jen ten pohled v duši jeho zůstal,

když večer tměl se a stín jeho vzrůstal

tak tmavý

a teskně vál kol utýrané hlavy.

A jak tak v mrazný leden

tu bloudil řadou jilmů,

ten život celý opuštěný byl mu

jen pohled k hrobu – jen ten pohled jeden.