Jen stébla žlutá spadla mi do cesty,

Jen stébla žlutá spadla mi do cesty,

jež vítr hravý náhodou sem snes

přes mez života sladkými šelesty,

a sen můj úchvatný v temnoty věčné kles,

klopýt jsem zmatený očima vábivé nevěsty.

Jsou pravdou přece ta slova zastaralá,

že život náš, štěstí, třtinou jest větrem se klátící,

než žijeme dál s přetvářkou veselé na líci,

a ústa, jež promluví – lhala! řeknou, lhala!

Žijeme břichu, nuž je dobře tak,

nejlíp je věru s dneška na zítřek,

kolejí ujetou dál, a starý signál dává vlak.

Potopa nepřijde už – eh! žijem, a žádné: co pak?

Pořád stejnou hraje kolovrátek:

Duch náš mezi shnilý brak.