Jen to.

Moje zpěvná Slovač narostla tak spoře,

tak pěkně a zdravě jako buky v hoře,

tak štíhle a plně jako jedle v stráni,

ale jen do bídy, jenom do rubání.

Jí nesvítí slunko, nekuká věštice,

jí jen sejček hejká oknem do světlice;

aj, nač jí turanka v jizbě pro mátohy?

k bludu jsou proklety její choré nohy.

Brati se cizotí, sami sebe zlotí,

na rodinu svoji spoustu bědstva hrotí,

mečem svých nepřátel kopou dětem hroby

a cizáckou mluvou chvátí do poroby.

Pryč! to nejsou brati, žůžol má je kláti,

ať je živá střela do parovu skátí,

ať se zapíranci bez jazyku rodí:

věrnili si budem, čas nás osvobodí.

Bodrá síla s štěstím červeně zakvitnou,

a naše srdénka na křídla se schytnou,

i mysli narostou perutě sokola,

a bude ta Slovač tím, čím druhdy bola.