JEN TO NEKONEČNO MILUJI...

Jen to nekonečno miluji,

kde nikde břehů v dáli netušit,

ty hloubky tajné, o nichž dobře vím,

a na povrchu věčné vlnění.

Jdou vlny stále z dálky nesmírné,

jdou ke mně svorně v témže průvodu:

jsou myšlenky to duše nejdražší,

tak široké a stejně hluboké,

jak moje moře, které miluji.

Ó, hudbo toho snění, šumění,

tak monotonní, slitá z tisíce

a tisícera zvuků nejkrasších!

Já rozumím ti, stále rozkládám

ten souzvuk šumný, hledám svůj v něm tón,

ten jeden, jeden, po němž umírám...

A jest tam kdes, v té hloubce na dně až

je ukryt, ztajen, na vrch nemůže,

a moje duše s ním je sloučena

a navždy, navždy v jednom dvojzvuku.