Jen třikrát jsem ji uviděl.

To viděl jsem ji poprve:

kdy stála jako socha průzračná

tak tichá, nadzemská, tak oblačná,

rty poupě zkvětlé, líce do krve,

a byla jako poesie

a dívala se do červánků,

a harfy jemná fantasie

kol ní se vlnila na tichém vánku,

a ona sama mlčela,

a já jsem viděl anděla

a viděl jsem ji poprve.

A podruhé ji zřel jsem zas:

to tiše dřímala svůj věčný sen,

jak noc kdy v krasší, nový svítá den,

a červánkem byl zlatý její vlas,

a hleděla tím prázdným okem

jak luny svit, jenž nezahřívá,

v líc její slzy tekly tokem

a kol ní zněla píseň zádumčivá,

a ona sama mlčela,

a já jsem viděl anděla –

to viděl jsem ji podruhé.

A po třetí a naposled,

kdy ve snách vzal mne v nebe dobrý Bůh,

tu s těmi za ruce se vedla v kruh,

co v první tuše lásky zemrou hned,

na hlavě měla myrty vínek

tak nedotknutý, jakby snila

den prvý našich upomínek

ve rakvi své, ta rajská růže bílá,

a ona zase mlčela,

a já jsem viděl anděla,

a viděl jsem ji naposled.