Jen vy ne, písně mé.

Smutno mně jak v jeseni je stromu,

smutno mně jak dítku v cizém domu,

v kterém tráví život bez své máti;

smutno mně, jak měl bych zaplakati,

zaplakati nad svým žitím celým,

které nikdy s Tebou, moje duše drahá,

nerozdělím.

Podivno, mé srdce bujné, žhavé,

potratilo všecky city hravé,

potratilo svěžest svou a v tichu

zadumáno, jakby plno hříchu

nesmělo víc vzlétnout nad oblaky,

ba mně zdá se, jakby i ty písně jeho

mřely taky.

Ne, ach ne, jen vy mně neumřete,

písně mé, jež v středu jeho vřete,

nezhyňte mi písně moje malé,

pučte, kvěťte, šiřte se jen dále,

neboť kdyby vy jste zvadnout měly,

než mne v růvek položí můj chladný,

pak nebude cítit na tom božím světě

se mnou žádný.