JEN ZVYKNOUT

Jest k zlosti sic, však bez krásy své není

kout, v nějž mne větry zavály.

Nu ovšem. Nálady se mění;

kdo za to může? Duch jest nestálý.

Domy jak hrady – a peněz jest dosti

a pivo – pivo se celé žblunká dny,

lid humoru pln, rozšafnosti,

a každý krb tak příkladný.

Čtou dívky Schillera, svět jest jim rájem,

modravě hoří zraky zasnělé,

kluk na hrdinské cesty dal se s Mayem

(o coul se vrátí větší, celý z ocele).

Pan otec kliden tak. List novin bílý

překvapit nezvyk’ zprávou zlou.

A matka sní. Hle, dobré víly

nad vnoučka slétly kolébkou.

Jó, je to lid! Zas vítězství si dobyl,

všude, na školách, bursách, na foru –

a toho, jenž jen trochu zlobil,

pod tuhou smáčknul závoru.

To přec je národ! Po šířkách moří

i v černé osad pevniny

proniknou jeho konquistadoři –

nu – národ zkrátka jediný!

Tak vidíš, hochu. Šetři žalem,

mohl bys zvyknout, kdybys chtěl!

(kdo osla by nežrat byl navykl málem,

jen kdyby nebyl zcepeněl).