– – – jenž řekl: – Věci ochuzují,

– – – jenž řekl: – Věci ochuzují,

myšlenka, hrabivá, pobere je a sešlape.

Tvary léčkou svedenému duchu,

a jež vylouží dokonalost. –

Možností, modly, kamejové oči

jsou děrami larvy, kterou klame určení,

lhostejná kvočna.

Já, který nejsem ďáblem, šeptám ti: – Zavrhni,

a na trojici oné vymodli zavržení. –

Veškerá ona rozloha údolí,

hrobu hor nikdy nezasypaného,

hrotí se nyní –

– večernice sehnala stádce a zašla v dům utrmácená –

v ptačí tikavý sen jeden a osamělý.

Jak včera, jak před věky, jak tehdy až tento hrob posléze se zavřel,

tenký, tenký ten hlásek útočí na ozvěnu sfér,

srdnatě hrůtkem burácivý hlas z ní páče,

jenž by pověděl.

A do mezer smělých „tík“ řítí se laviny

ticha hrozného, tvrdého ticha dějstva,

a nerozlomný co koule, zapřísáhlý vzdor

zamlčet stařičké zemi, kdo že ji zaklel

v nevzhledné hořké zrno

a s nekonečna nebytí svrhl

v bědnou vteřinu trvání.

Neumlčí však zvuku-zvonečku,

jenž vždy zas vybřídá ze spoust nadějně radostný,

a křepce šplhaje,

s vrcholků zoufalých sosen důvěrně patří

hvězdám do tváře.

A hluboký spánek mystickou líhní zítřků.