Jepice.

V podzimním večeru jepice

po řeky břehu se honí

a jsou jich tisíce, tisíce,

až vyhlídku do dálky cloní.

V podzimním večeru po hrázi

jdu vnořen v přetěžkou dumu,

jak pohřební pochod provází

mne řeka v bouřlivém šumu.

Pohřební pochod! Slyš, vlny vrou

a zázrakem lidskou řeč mají;

a jepice tancují šedivou mhou,

jak bílé slzy kol hrají.

I pravím k nim: Sestry jepice,

v smrt zlým se řítíte chvatem,

jsem sám tu a vás, hle, tisíce

dnes cítím, vaším jsem bratem!

A vlny zahučí z hluboka:

„V nic jdeme, ba právě, ba právě!“

A slzy se hrnou do oka

a jepice bělí se v trávě.

A jedna z nich matným poletem

se zvedla, mně kmitla kol ucha,

tak v strádání víru prokletém

se mihne lepších dnů tucha.

A pravila: Bratře, člověče,

za stejným cílem to spějem,

jen pohleď, co vln tu odteče,

co nás tu mihne se rejem!

Rci odkud, rci kam, rci k čemu a nač?

Za chvilku mrtvy jsme v trávě – –

a vlny mi v divý hučely pláč:

V nic jdeme právě, ba právě!

Jak posměch z daleké vesnice

u lesa klekání zvoní.

V podzimním večeru jepice

po řeky břehu se honí.