Jeptiška.

Je život její klášterní jak čistá

tiš horských vod, kdes v lesů skrytá lůně.

Sen modliteb, jímž příští ráj si chystá,

dech smavých zahrad balsamické vůně,

zpěv zbožných sester kaplí osamělou

i ptactva ples, tam venku, mezi keři –

jak zázrak vane vše to jasnou celou,

jsouc těchou, štěstím svaté Krista dceři.

Klid, milý klid ji v blahém chová skrytu.

Je čistá, nezná slepé vášně plání,

jsouť meze jejích snah a tužeb, citů –

jen zbožnost, pokora a odříkání...

Však někdy přec – za svůdných nocí jasem

plá rosný zrak, když v dáli hvězdy blednou,

duch z modliteb tam rád si prchne časem,

cit divný srdcem, hloubí nedohlednou

se budí toužný, bouří snivou skrání:

tak šeří houštin kmitne v tůň a hladí

hvězd chví se jas neb světlomušky plání,

když slavík luhem něžné struny ladí...

A zase klid. Jeť uzavřena světu,

je nepřístupna slabých duší touze,

vzdech, tichý vzdech když zavane jí z retu,

při modlitbách když zamyslí se dlouze,

neb dokonce když vřelá slza skane

jí s tváře krásné, mládím svěží dosud –

jen zašeptá: Mně odpusť viny, Pane,

já nenaříkám, nelkám na svůj osud!