Jeptiška. (II. U matky boží v kapli.)

Maria, matko milosti,

sem k tobě jdu v té úzkosti

své srdce tobě otvírám,

v němž dávno bolest zavírám,

bys ruku svou v ně vložila,

bys jeho žalost zmenšila –

o Maria!

Měla jsem, měla milého

jak beránka tak dobrého;

co matka svému dítku je,

co jarní slunko kvítku je,

to milý srdci mému byl,

s nímž v milosti se zasnoubil –

o Maria!

Leč první lásky vonný květ

hned v poupěti mně zničil svět,

a bolest vešla v ňadra má,

až k smrti milým raněná,

a jenom víry svatý svit

noc duše mohl osvítit,

o Maria!

Můj milý v světě dalekém –

ó matko, kryj ho v plášti svém!

Já strast chci tiše snášeti –

jen jeho nenech trpěti,

buď při něm, až mne nebude,

až usne srdce mé chudé –

o Maria!