Jeptiška. (III. Nebeská návštěva.)

Kráčí v šeru ranní chvíle

k cele paní v říze bílé,

vkročí dveřmi zavřenými,

při bělostném loži stane

u jeptišky uplakané,

jež tu dřímá s boly svými.

A co panna tiše dřímá,

Maria jí z ňader snímá

srdce zkormoucené strastí;

k svému srdci si je vine

a serafů ve družině

k nadhvězdné s ním letí vlasti.

Slunko lije první záři

panně na studenou tváři,

kterou posud slza močí;

a ve šťastném mrtvých spánku

hledí ranních do červánků

jeptiščiny zhaslé oči.