JEPTIŠKA

Svit mdlý a šedý, první rána zář,

v jeptišky mladé bledou hledí tvář.

Jak lilje z mramoru by vykvětlá,

ta žena aj se k soše Panny vine;

zrak její temným, žhavým ohněm plá –

hned touhou sálá, hned zas touhou hyne.

Hle blíž a blíže k bílé soše line,

a v náruživém žhoucím zanícení

svůj náhle v kámen tiskne chvějný ret –

děsné políbení!

Pod ohněm rtu jen mrtvě mrazný led!

Divoce jako uštknuta by vzskočí –

bolestný šlehne hled z jí mladých očí – –

Však již zas hlavu mladou k zemi níží,

jak pod hříchův by velkých trapnou tíží –

a již zas k soše klesá její noha,

zas znovu k Panně z kamene se vine,

zas znovu touhou plá a touhou hyne,

a bolně, žaložalně zavzléká:

„Tys milovati mohla sama boha,

nech milovat mne aspoň člověka!“