Jeptiška.

Vstal Kristus z mrtvých! Zbožný zvon to hlásá,

mně náhle upomínkou zrak se stměl;

to na vsi Vzkříšení jest jiná krása!

Před baldachýnem též jsem s dětmi šel;

jak vyšňořena byla veská chasa,

jak slavně kotlů hlas i pozoun zněl!

Jak dětský prozpěv: Vstalť jest! dojemný

v ples zvonů zahlaholil tajemný!

Než náves přešli jsme a k chrámu zpátky

se průvod stočil, v zástupu jsem zhlíd’

jeptišku mladou, tváře výraz sladký,

byl tichý úsměv, zladěn v mír a klid:

kryl štíhlé tělo hábit z černé látky,

zpod bílé plachetky zrak modrý kmit’,

hrst zrnka růžencová propouštěla,

„Vstal této chvíle!“ s ostatními pěla.

Co chtěla na vsi zde, kde se tu vzala,

já nevěděl a nevím posavad,

vím ale, že se na mne podívala,

jak okolo šla u hřbitovních vrat,

jak nevýslovná něha při tom tála

jí v oku snivém, že jsem zůstal stát,

a neviděl, kněz dává požehnání,

že upřeně jsem k ní jen zřel a na ni!

V mé duši, já to cítil, otevřely

se velké, nové světy zrakem tím,

v tom jinak děti mi i zvony pěly,

vše kol jsem viděl větším, krásnějším;

a co ty snivé oči na mne zřely,

jak zpíjel bych se všeho tajemstvím,

já cítil, jak ji zornice má zhlídla,

že rostu sám a že mi rostou křídla!

Let čtyřicet již prchlo od té doby,

však sotva s takou silou cítil jsem;

kol stezky životní jen rostou hroby,

jak cestou Apijskou jdu tich a něm.

Čas hlodá vše i upomínku drobí.

„Vstal této chvíle,“ unaveným rtem

kol chrámu jda když jsem dnes zašeptal,

proč jeptišky té obraz v duši vstal?

V té celé, plné, intensivní síle

s detaily vesnického vzkříšení

zas hleděl jsem v ty měkké tahy milé,

v zrak modrý, první jiskru nadšení,

jenž v duši hocha vrhnul oné chvíle,

ač jistě toho neměl tušení,

a jak šel obraz se mnou ulic ruchem,

já tiše hovořil s ní jako s duchem:

Rci, milá sestro, v jakou asi dráhu

tě dále od těch časů život sved’?

Tys jistě stále žila v jiných blahu

a v službě té ti uvad’ mládí květ.

Nad skrání chorých, mrtvých, sebevrahů

se v nemocnicích třás’ tvůj bledý ret,

cos nocí v cizích mukách probděla

s tou tváří stárnoucího anděla!

Teď kdybychom stát mohli vedle sebe,

jak tenkrát, sestro, u vrat hřbitovních,

v tvé duši ještě zřel bych samé nebe,

ty na mé hlavě pouze šedin sníh;

mne mnohá lítost i stud mnohý střebe,

tak žitím neprošel jsem čist a tich,

tak život nedával jsem v cizí službu,

ni sen, ni modlitbu, ni vzdech, ni tužbu.

Kde meškáš nyní? Zdali zvonek rána

tě vítá k matutině v šerý chrám?

Spíš pod šeříkem kdesi zakopána

a zapomněna propadla jsi tmám?

Ať živa, mrtva – budiž požehnána

za onen pohled vlídný na vsi tam,

za dnešní chvíli též, ulicí temnou

když v zpěvu: „Vstalť jest!“ kráčela jsi se mnou!