JEPTIŠKA.

Kdos tiše klepal na dvéře,

já otevřel – tam žena stála

a prosila mě v důvěře;

ji černá sukně zakrývala,

vlas, šíji halil roušky běl –

ó, kde jsem ten hluboký pohled zřel?

Já hledal peníz pomaten

a jako dítě oči klopil –

(ó, cítím v duši pohled ten!)...

Vše ve víně jsem včera stopil

a kdybych teď jen halíř měl! – –

Ó, kde jsem ten hluboký pohled zřel?...

Je pryč, já neměl jí co dát,

„dál jděte s Bohem“, řek’ jsem prudce;

však stále vidím ji tu stát,

růžencem ovinuté ruce

a pohled, před nímž jsem se chvěl –

ó, kde jsem ten hluboký pohled zřel? – – –

A náhle zřím se dítětem:

nad malým lůžkem obraz svatý,

a já se modlím chvějným rtem

v postýlce kleče, ruce spjaty...

Proč jsem se na to rozpomněl? –

Ó, kde jsem ten hluboký pohled zřel?

Ach, moje Víro dětských let,

to tvůj byl mírný pohled němý –

ó, vrať se, tichá, ke mně zpět,

než unaven se schýlím k zemi,

než zhynu od smrtících střel –

ó, dej, bych v tvůj hluboký pohled zřel!...

Je pryč – a já ji odehnal!

Ó, jak jsem chudý, jak jsem bídný,

já neměl nic, co bych jí dal –

a odešel zjev její vlídný,

když jsem jí dvéře uzavřel – –

Ó, že jsem ten hluboký pohled zřel!...