JEPTIŠKY.

Bílé holubice

vypuštěné v svět,

cudnosti své květ

kam se vracejíce

odnášíte zpět?

Bledé roznícením,

zapálený zor,

kam až za obzor

noříte se sněním

jako duchů sbor?

Spálené rty žárem,

který jako vzdech

žhavě z hloubi šleh’,

mystickým kde varem

srdce v plamenech.

Tam se Bůh váš sklání

nad tou obětí,

s kříže rozpjetí

vyňal obé dlaní

k tomu objetí.

A v té sladké chvíli

jak vám září líc,

z vašich zřítelnic

kane plamen bílý

jak vosk mešních svic.

Jako věčná řeka

musí duší hřmět

visionů svět! –

U těch břehů čeká,

nechce se jí zpět!