Jeptišky.

Ranního vzduchu zlatou ve záplavu

se noří chlumy za městem, jenž vinou

se v modrou dálku. Náhle v svěží trávu,

kde zahýbá se cesta v klenbu stinnou

malého lesíka, ve zlaté světlo

jak bílých holubů se stádo slétlo.

A stádo pomalu se rovná v řadu;

blíž přihlédnu se z okna svého chýle,

to jeptišky jdou ve klášterním sadu,

ti holubi jsou plachétky jich bílé.

Tak, co já denně zasedám k své práci,

jich průvod v lesík den co den se ztrácí.

Tu knihu ihned odkládám i pero,

zřím za nimi, jak v řadě zvolna táhnou,

jak v mladých bříz se tratí světlé šero,

jak mnohé pro květ u cesty se nahnou

a poslední když z průvodu se ztratí,

sám nevím proč, u okna musím státi.

Pod nimi Praha leží, v ranním vzduchu

sta zvonů v pozdrav jitru rozhoupáno,

sta vozů burácí tam v shonu, ruchu,

sta kladiv, strojů v dílnách rozpoutáno,

jak výheň jedna město vře a bouří

a tmí se zvolna v komínů sta kouři.

Zde dále za ním jenom málo honů

se ztrácí v zeleň tichých sester asyl,

sem z daleka zní vážný hlahol zvonů,

to poslední, co, když vše člověk zkazil,

zní svátkem v nitro, v života vír všední,

a volá k duši: Zvedni křídlo, zvedni!

Zde v mladých stromů kruhu mír vlá svěží,

zde ještě perly blýskají se travou.

Jak obrovský zmok město kolem leží,

tam sahá ohonem a tam juž hlavou

a z tlamy chrlí dýmu val a plamen,

vše zdrtit chce ve objetí svých ramen.

V něm život, jenž se rouhá každé síle,

v něm vřava, v níž se ztopí srdce rádo.

Co proti němu ty plachétky bílé,

v háj mizící vždy holubí jak stádo?

Tam ovšem klid a pokoj – ale tady

vře skutečnosť a v ní náš život mladý.

V ten kotel, v kterém míchá alchymista

budoucnost, čím jsou holubic těch křídla,

jichž rozlet na pouť mystickou se chystá,

kde věčná láska otvírá svá zřídla

ku andělů a hvězd jásavé písni,

kde života kal duši nepotřísní?

A v myšlenkách u okna dlouho stoje

zřím starý problem v nové opět masce,

cos v mír mne láká, cos v života boje,

cos k rozkoši, cos k čisté boží lásce:

To všecko plachétky ty spůsobily,

jež v trávu padly, holubů roj bílý.

Své epopeje bohatýrskou sloku

dál město zpívá v ruchu, křiku, vřavě,

a za ním dále několik jen kroků

se spřádá tichá báseň v svěží trávě,

já nad oběma stojím s myslí šerou

a ptám se, kterou vtělit v skutek, kterou?

A slyším z ulic vozy hřmíti v shonu

a z řeky pokřik z parníků a vorů

a v dílen hlomoz vpadá hlahol zvonů

a slyším píseň modlitby a vzdoru

a holubů roj, když se zpátky vrací

po vršku stezkou – vracím se k své práci.