JEPTIŠKY.

Jeptišky chmurné po mých cestách chodí,

v závojích černých zahalené hlavy,

v černém tom rámci duši moji straší

nádech jich tváří mrtvý, popelavý.

Kostnaté ruce křečovitě spjaté

růženec ovinuje ze klokočí,

z hlubokých důlků jako žhavé uhly

příšerné na mne upírají oči.

Chvílemi zapomenu na ty zjevy:

cesty mé plny slunečního světla,

duhoví motýlové letí v duši,

která se pestří jako louka zkvetlá.

Od hrudy skřivan píseň nese k nebi,

od nebe k zemi trilky jeho prší –

s vlajícím vlasem mladá radost chodí

poli a lesy, dolem, po návrší...

V tom jak by náhle slunce zatmělo se,

příšerný stín jak terč by jeho zaleh’ –

sinavý svit mým krajem rozlévá se

po nivách, po horách i po úvalech.

Zmlkají ptáci, bázlivě se kryjí,

motýlů nočních druž v kraj vyletěla,

v úzkosti radost se skloněnou šíjí

v houštiny lesů zašla sesmutnělá.

Tísnivé ticho, mním, že v ruce času

ze sutky slyším písek padat v sutku...

Po cestě ke mně zdlouha, strašidelně

blíží se černé jeptišky mých smutků...