JEŘÁB.

Silnice bílá polem se vine,

jeřábů řada s obou stran,

korálů zdobu v kadeř jim vplétá

bohatou dlaní léta van.

Co jich v té sivé zeleni plane! –

Snů jako v duši o štěstí...

Vichru kdy křídlo větvemi bloudí,

kolik jich serve v bolesti!

V prachu tu leží pod kroky chodců,

zmírají v nachu – jako den;

děcko jen někdy rudý plod zvedne,

ozdobí jím si kučer len.

Děcko je zvedne!... Ještě je blaží,

dávno co vzal nám časů rej. –

Nechte, ó nechte víru mu v štěstí,

však přijde sama beznaděj! –

Smějí se plody v jeřábů kštici – –

kamenem rána přiletí,

krvavou stopou plane to, hoří

ve stínu stromů v zápětí. –

Co zbude přece pro chudé ptáče,

zavane tiše bílý sníh...

Hasne ta víra ve světa štěstí,

první kdy bílý vlas se mih’. – –

Silnice bílá vine se, točí,

korálů rudých zářný lem

v kadeři dnes – a zítra již v prachu. –

Takou my cestou všichni jdem.