JEŘABINA.

Časně z rána tchyně na mši šla a snacha,

mladá snacha tchyni doprovází,

nese svoje malé děti obě, vzdychá:

„Kdy váš otec z dálné vojny domů přijde?“

Řekla tchyně: „Mladá ženo, nenaříkej!

Snila jsem, že ještě dnes se vrátí.

Nejdi se mnou na mši, dej se v širé pole,

čekej tam, kde sbíhají se čtyři cesty,

čtyři cesty bílé, tam se dočkáš muže,

muže svého, drahého mi syna!“ –

Uposlechla mladá žena, v širé pole

vydala se s dětmi, zlá však její tchyně

ruce kletě zvedla čarodějné,

zaskuhrala zaklínání mocné:

„Snacho moje, cizí mému srdci,

která duši jsi mi mého syna vzala,

zastav se, kde čtyři cesty křížem běží,

zaboř se tam v půdu pod kotníky,

aby kořeny z nich šlehly v syrou zemi!

Jeřabinou štíhlou staň se, věčně němou!

Žal svůj šelesť neslyšícím větrům!

Ponechám ti malé tvoje děti –

větvemi ať z těla tvého rostou!

Jede dobrý junák, jede z vojny domů,

přijde k místu, kde ty čtyři cesty bílé

sbíhají se, vidí jeřabinu štíhlou

s hustým košem, smutně šelestícím.

Nepršelo, a přec plna byla vláhy,

zdálo se, že vyplakala rosu svoji,

nevál větřík, přece třásla se jak strachem,

nebyl vichor, a přec k zemi syré

strom se skláněl! Dlouhé letorosty

vzduchem plynuly jak hebké kštice,

zdálo se, jak popadat by chtěla

za hlavu se v žalu štíhlá jeřabina!

Smutek junákovi pad jak mlha v duši,

znamenal se křížem, bodl koně k trysku.

Přijel junák domů, vroucně matku líbal

a pak pravil: „Kde má žena mešká,

a kde moje malé, drahé děti?“

„„Žena tvoje s dětmi vyšla právě v pole,

čekej, synu milý, za chvíli se vrátí,

Přisedni a vypravuj mně, dítě!““

Pravil junák: „Matko, paní moje drahá,

mnoho viděl jsem v tom širém, dálném světě,

větší div však neviděl jsem nikdy,

než ten strom, jenž roste nedaleko odsud,

na místě, kde čtyři cesty bílé

sbíhají se; jeřabina je to štíhlá.

Když jsem pod ní stál, tu beze větru

ševelila s sebou jako v strachu velkém,

letorosty jako temné kštice pluly

ve vzduchu a rosa jako hojné slzy

pršela s ní na mou bujnou hlavu;

zdálo se, jak popadat by chtěla

za vlasy se v němém žalu jeřabina!

Proč mi v srdce těžký smutek padl?“

Zuřivost se matce v nitru vzňala skrytě:

„„Vezmi, synu, sekyru svou ostrou, rychle!

srubni bez odkladu onu jeřabinu!

Zlá v ní síla, zhoubná! Hrozí nebezpečím

tobě ženě, mně i malým dětem!

Věda moje mi to vyjevila!““

Sekl junák jednou, – strom z hluboka vzdychl,

po druhé když sekl, – horká krev vytryskla,

po třetí když sekl, – jeřabina promluvila:

„Běda mně, teď smrt už na mě, krutá, sahá!

Nesrubl jsi strom, svou ženu zavraždil jsi!

Dlouhé moje větve, mladé naše děti!

Veta po mně teď i po nich, veta, veta!

Padá naše krev na matku tvoji hříšnou!“

Lomil junák ruce, rval své rusé vlasy:

„Máti, moje máti, prokleta buď věčně!

Nebyla’s mi matkou, zlou jsi byla zmijí

zhubila’s mou ženu, zhubila’s mé děti,

zahub také mne, mne nešťastného,

abych život nevlek’ jako těžkou kletbu!“