Jeřabiny.

Již krajem táhly podvečerní stíny

a ostrou cestou, bídy na úlev,

v chudobné chaty listí, svazky dřev,

s ženami děti vlekly z doubraviny.

Tam co se cesta ztrácí do mýtiny,

a s výšin Iuzný baví oko zjev,

mně na aleji jako vřelá krev

zaplály šerem zralé jeřabiny.

Jak bohatý je v podzim ten stůl ptáků,

a bědný osud zde těch dětí, žen!...

jejichžto žní jen list a suché klestí. –

Snad stůl ten barvou lásky ozdoben,

by srdce možných v přepychu a štěstí

vzplanulo láskou k bratru ubožáku?