Jeremiji, proroku ty Páně,

Jeremiji, proroku ty Páně,

Jenžto sedě druhdy na rumu,

Usedavou pěje zádumu

Ulevoval's srdce svého ráně!

Sejdi malou chvíli s nebes báně,

V rozjímání postaň na chlumu,

Viz, jak lid dav výhost rozumu

Počíná si jako divá káně.

Ale nechoď! Jalo by tě hoře,

Rána tvá by obolela z nova,

Strázeň tvá by prohlubla jak moře.

Ostaniž tam v komnatě všech slastí,

A mně jenom zapůjč svého slova,

Abych hlasně plakal nade vlastí.