Jeronym na hranici.

Černým smoudem rýnský zahalen je kraj,

do hranice s katem biřic bedliv dýmá,

vůkol kněz i žoldák, žebrák, pán i láj’

žádostivi smrti mistra Jeronyma.

Na hranici mistr k nebi zvedá zrak:

„Jasnotu skrz smoudy vidím v nebes báni,

ale dole, běda! temnot hrozný drak

dál příšerná křídla plouží bez ustání.

Mru kacířův smrtí, a přec Bůh mi již

v jasné slunce mění jiskru ohně mnohou,

dole však ta lidských mravenčíků říš

tratí se a zniká v kouři u mých nohou.

Snad že proto k sobě Hospodin mě zved’,

bych – nechť dým a oheň oči moje kalí –

smířen před svou smrtí spatřil naposled,

jak mu svět i člověk v činech svých jsou malí.“