JESEŇ LÁSKY.

To slunce má tak divný, žlutý svit

a hustou mlhou těžko, kalně svítí.

Chví na modrých se hroznech rosný třpyt –

tak z pavučin, které se všady chytí

a do vlasů nám hází mnohou niti.

Tím osvětlením bílá pleť tvá kdysi

na šíji, pažích plá tak znaveně,

jak z thyrsů úponky tu z vlasů visí

a oko teskně hoří... ztlumeně

tvé srdce bije... Nebude již bouře,

jen spousta mlh a pruh šedého kouře.