JESEŇ NA JAŘE.

Je smutno; vesny čas, leč zima,

na suchých, holých větvích stromů

jen vrabci sedají a křičí,

jsou nevítáni už kol domů.

Je smutno; těla zpěvných ptáků,

již pomrzlí tu hustě leží,

brouk živí se z nich, záhy zplozen,

i tuhne zas – již opět sněží!

Je smutno, mysl zasmušena,

a srdce dvakrát žal svůj cítí,

ten starý žal! – duch stůně tuchou:

že vyschne jednou všechno žití.

Je smutno, hlava unavena,

i příroda kdys mdlobou stane,

a časem vymizí i lidstvo

jak jarní páry větrem štvané. –