Jeseň v jaře.

Zrudlo nebe na východě,

srnka z lesa spěchá k vodě;

stromy kvetou, vzduchu vlny

básní skřivánčích jsou plny.

Kypří hvozd a luh se směje,

jih hebounkým křídlem věje,

a svým květným okem niva

toužebně se v nebe dívá.

Ze všad tíhnou polétavě

písně k srdci, květy k hlavě;

rosa tíží mladé klasy,

rosa duši mou i řasy.

Ach, to jaro! Lichotivě

k ňadrům tulí se i k nivě,

vše, co mrazem svadlo kdysi,

ladným dechem v život křísí.

Hruď se chvěje, stanu maně,

těžká hlava klesá v dlaně –

a zas vesnu srdce krátkou

bouře skrývá jinovatkou.