jeseň

„v mém světě člověk člověku je druhem;

co na srdci, to na jazyku mají“ –

jde osamělý dělník za svým pluhem,

a větry podzimní ho omývají.

a jako všude lakomá je země

ke dvěma rukám počestným a holým.

podobna žalmu, plynou léta temně

pod svícnem silnic k zlatonosným polím.

je chudoba jen žalář; nepozlatí

jej zlatá slova syté spoluviny.

a dvakrát pálí, když jím člověk platí

za věrnost světlu tam, kde vládnou stíny.

a přece žalář ten je vlídnou sudbou,

když s beznadějnou cizotou jej srovná,

s tou barbarskou a potměšilou hudbou,

jíž obklíčen byl jako kořist lovná.

tu člověk člověku je šelmou dravou,

a jejich svět je tragikomedie –

jde osamělý básník pozdní travou,

list za listem, den za dnem země pije...