Jeseň

Já v parku jsem se setkal s Jesení.

Šla krokem volným v mírném slunci vlahém.

Šla majestátní, krásné zjevení.

Voněla ještě požatých luk blahem.

A vyzdoben vlas šedivé již paní

byl modrem vřesů, zlatem jeřabin,

závoje vlály nad ní, před ní, za ní

vod démanty stín tlumil mlhovin.

Tak majestátní, z rodu plodných žen,

vždy spjata s rody před ní řady roků.

Var krve bujné pyšnil přetížen

se předků robustních v tom stkvělém jejím oku.