Jeseň.

A jeseň neváhá: jde v luzích povadlých,

po horách, po lesích, jde v města zašedlá;

v těch slunce zemdlených a zrudlých paprscích

má duše jako v snech ji pouze zahlédla.

Bez vanu zdál se den a smutkem západu

plál rudě na střechách a stromy snily v šumu,

vzduch ostrý v podzimním se snášel prochladu

a sniví pavouci v něm předli svoji dumu.

Jak v zmatku listí roj se počal snášeti...

A mne to dojalo, jak tichý pohled ženy,

jež rubáš počla šít vlastnímu dítěti,

v tom tichu tragickém zrak chýlíc zkrvavěný.