JESEŇ.

Zlehýnka v očích mlhou zadýcháno

vyplulo z lesů zářijové ráno,

duhovou rosou lada pokropuje,

blankytným vzduchem babí léto snuje.

Sta bílých vláken zachytlo se v polích,

růžovým plamem z palouků již holých

naháček vyšlehl, a z pýru v nivě

pasácké ohně zadýmaly sivě...

Než příroda se v spánek ukolíbá –

čarovná víla na oči ji líbá

a ňadra její láskou hřeje sladkou

tak, jakby dítě mazlilo se s matkou!

Jeseň to dýchla, plná poesie:

ovocnou vůni šerem zahrad sije,

oříšky střásá, šustí zralým chmelem

a hrozny modrým ojiňuje pelem.

Jeseň to přišla, s usměvavou lící,

tak líbezná a sluncem hárající,

že kře i stromy barví do bohata

nádhernou prškou rumělky a zlata.

Jeseň to kráčí s kvítkem hořce v dlani –

a já se dívám ustrnulý za ní,

kde bytost její tolik vnady vzala,

že chocholouše k písním rozplesala...?

A přec ta krása podzimního kraje

snem tajemným, jak mlhou zastřena je,

jak úzkost by ji zasmušila němá,

že plá jen dnes – však zítra život nemá!

Ó, jeseni, proč na tvé líci svěží

i těžká slza odříkání leží;

proč bázeň skryta ve tvých očí lesku?...

To „proč“ já tuším, soudruh tvého stesku!

Svůj rozpuk nemáš, ozvuk jsi jen léta,

v hluš dozníváš, jak zakřiknutá věta

rtů krásnějších – jež zavrou se a zmizí,

když drsně umlčel je příkaz cizí!

Zrozena v slunci – neskončíš v něm pouti,

v žal tvého stáří bude vichr douti,

a bílá smrt ti vstane před očima –

ach, zahyneš, až obejme tě zima!