JESEŇ.

Jde Jeseň krokem mdlým a s bledou lící,

tak průsvitnou, jak vzduch jen v horách bývá,

na vadnoucí květ smutně tak se dívá

i na to listí spadalé a tlící.

Že umře, neví; sní jen o svém žití,

o slunci, písních, květech na své skráni,

tak něžná, slabá, krásná v umírání,

a spředená jak z pavučinných nití.

Vše rozdává, tak vlídná, štědrá vždycky,

chce ke všem lepší v sledním býti čase;

za ptáků letem snivě zadívá se,

a myslíš: zmizí zjev ten etherický.

A zatím – krev to na stromech a keři –

jí hektický nach v bledé líci skočí,

a, třpytné hvězdy ve oblačné šeři,

jí suchým ohněm zalesknou se oči.

Zas veselá je, živá jako ptáče,

zpěv její, úsměv zlatí vše a jímá –

pak náhle roztřese ji zima...

A v noci dlouho přitlumeně pláče...