JESEŇ

Jen jeden přišel mráz:

Měl čepici i kožich měl,

a jako ďas

kraj na koni si projížděl.

Kůň šedý byl. A jezdec zlý.

Mé duby krásné, alej mou

i s topoly

zle podupal svou podkovou!

Krev čerstvou kolem sebe mám.

Žal zhroutil širé obzory,

a smutek sám

jsou holá žebra obory.

Mlh stáda louky spásala.

Kdys píseň tudy běžela

a jásala,

dnes v hrobě tady ležela...

Tu z široka den vykročil,

jak vrba z jara sebou švih’

a krásný byl,

když k nebi až své čelo zdvih’.

Měl ze zvonivé spěže hruď,

a barvínek mu v očích kvet’,

a bůh to suď:

div skřivan z úst mu nevylét’.

A ze spěže měl každý sval,

jak stádo mamutů mhy bil,

je pěstí pral,

pak dlaní nebe uhladil.

Smích sypal na oboru, hráz:

Je závěj zlata povála

a píseň zas

mne ve svých loktech chovala.

Den jako nový dukát zněl,

jak pohár věrně dopitý,

a tváře měl

co stolístky květ rozvitý.

V mé oči pomněnkami leh’,

jar dávných školní písní vpad’

a v luzných snech

zas rozkvet’ jabloňový sad.

A šel – co krok to dvacet mil –

jak nevěsty by zval ho smích,

jak ženich byl

v průvodu polí zelených.

Chyt’ vítr oboru, jí třás’,

bříz kůra mízou pukala

a zas a zas

kukačka v letu kukala.

A na chlumu náš háj se smál,

že javor břízu k tanci vzal,

a že ten bál

je pocuchal, je pocuchal!

Vlak hvízd’ si jaře do skoku,

hned jiskry z hřívy skákaly

a po boku

mu bílé šátky plakaly.

Den v rozsívce své štěstí kryl:

Ach, nebe modré věčných jar...

Kdo dobrý byl,

je celé dostal jako dar.

A po chalupách píseň šla,

a v tichý, zamyšlený kraj

si zpívala,

že na věky je máj...