JESEŇ

Je starý, pustý zámek, kde slunce záplava

si v zamlžených oknech jak víno zahrává.

I veranda je pusta, kde plával slunce žár,

a v barokních tam vasách tlí listí mrtvých jar.

Pojď, po rozbitých schodech my sejdem k aleji,

tam rudnou smutné buky a toužně šumějí.

Ó jaká divná touha! Park spustnul v neladu

a hýří v pozdní kráse a v barvách západu.

Hleď, divoké jen víno tu bují v puklých zdech...

Kdo naposled as tady utrh’ v záhonech?

Kdo naposled as tady, když odkvet’ všechen květ,

ven vyšel v pole z parku a nevrátil se zpět?

Leč v lících amorettů zde starý úsměv zbyl

a dnešní tichý západ jej znova pozlatil.

Zdi zámku, rudé kdysi, jsou smyty vichřicí

a znova rudnou nyní v ten západ zářící.

Jde tudy divná touha, jde všecka nesmělá –

rci, co tu žilo kdysi, zda zniklo docela?

Vždyť smál se i ten Satyr, plál slunce záplavou,

ač ve svou náruč tiskne už Nymfu bezhlavou.

A v mřížoví vrat starých, jež zbyla rozbita,

a v sochách pod balkonem jsou hnízda ukryta.

Pták zas je najde z jara, až přijde z jižních cest,

až v zapadlém tom parku vše znova bude kvést,

Víš, kterak v zářném létě, když zbloudili jsme sem,

tu kvetly štíhlé malvy a plály úbělem?

A teď tu jeseň hýří – zda cítíš země dech,

jak tiše, tiše dřímá, jak usne v úsměvech?

Tak tiše snila tenkrát, tak usne za sto let,

až ve svém hrobě dávno už budem práchnivět.