Jeseň.

Tak klidna nebyla noc v září dráhně času,

plul měsíc po nebi v bělavých mráčků cloně,

jas žlutězelený vrh’ zahrad po záhoně,

v pruh bílé silnice a ve vrb nahou řasu.

Splav řeky píseň pěl do kolébavky hlasu,

přes lesklé brlení proud vody pěnou roně,

spal tvrdě širý kraj; jen k šedým lesům koně

kam’s unášeli v dál jásavou zpitou chasu.

Leč umlk’ hlomoz v sled, i šelest větrů v polích,

vzduch těžký dřímotou byl, v stromů větvích holých

se zachvěl první mráz jak v přeletavém kmitu.

V té chvíli touha v znavené se zvedla duši,

v ráz zemřít, zaniknout v nic, jež se sotva tuší,

v nic, jež je bez hranic a bez bolu a citů.