JESENI.

Ty s hlubokým okem zpilé bakchantky,

jež věnčena révou, v listů setlení

jdeš vysoko mávajíc thyrsem nad hlavou,

buď pozdravena, dumná jeseni!

Tvé miluji barvy smyté napolo,

ty vyhaslé kovy, lesky uvadlé,

ty mlhavě třpytivé v měkkém zlomení,

jak nadějí sny dávno zapadlé.

To všechno již dávno, dávno vyznělo,

jak v rákosí flétna faunů vyhnaných,

vzdor mládí a polibky, žhavé polibky,

radosti tleskot, naivní smích.

V dál splývají lodi s tichou krásou žen,

zmlk sistrů a bubnů k tanci zvoucí hluk,

páv na střechách paláců touhu dokřičel,

ocúny jen se teskně rdí z luk.

Tíž ovoce chýlí stromy v zahradách.

Teď zbyla jen míza ve plod zrající,

duch stvořit chce čin a ještě naposled

vzplát jako fénix na své hranici.

Než belhavá přijde zima, starucha,

sem s loktuškou jíní, sněhu náručí –

oj, vysoko, bakchantko, mávej thyrsem svým,

ať slední květ v čas ještě dopučí!