JEST DLOUHOU PLAVBOU...

Jest dlouhou plavbou cesta k umění,

má přístavy své, tiché ostrovy,

má srázy, mlhu a – co horší jest:

má nepřehlednou, šírou vodní pláň,

kde jako motýl větrem zahnaný

od květných břehů v moře, umdlí duch.

Sen o kráse, jenž zdál se v kolébce

být jeho věnem – zmizí docela;

jen v kapce rosy, v dechu bílé růže

neb v slze ženy, v děcka úsměvu

on vidí kmitat jeho paprslek,

leč zachytit jej – marné snažení!

A darmo zajde v lesů tklivý chlad,

v pláň oceanu, v města bouřný šum,

v stín samoty i v lidských dějin báj;

vždy postihne jen retem práhnoucím

kraj poháru a řízy obrubu,

a znovu hledá, touží, přemítá.

Tu často v druhů bujném veselí,

kdy vtipem, smíchem hovor přetéká,

jak šumnou pěnou číše kypící,

cos’ jeho skráně v letu dotkne se,

jak zlaté křídlo edenského ptáka,

a tajemný hlas k němu promluví:

„Jsem myšlénka, ó pojď, chci tvoje být!“

On poslechne, ať přátel zvučný smích

se rouhá jeho vzletu – poslechne,

ať nedočkavá láska v objetí

jej vlákati chce sladkým zarděním.

On jde a cestou v pustých ulicích

mu kynou s výše milé, známé hvězdy.

Sen blaha v duši vkročí v jizbu svou,

chce v tuto chvíli život zahrnout,

teď konečně chce svým, chce tvůrcem být!

Leč udivený trne, jeho myšlénka

juž zmizela jak přelud na poušti;

před ním ta šírá, nedohledná pláň,

on motýl v moře větry zahnaný!

Tu v sebe jde – leč tam, kde duši měl,

tam zeje na něj propast bezedná,

se srázů jejích hřímá katarakt,

z tmy do tmy jeho vlny valí se

a jedna k druhé volá: Nekonečnost!

A znepokojen, zděšen vrátí se,

a s němým úsměvem jej vítají

zas bílé stěny chudé jeho jizby

a s výčitkou dí k němu: „My jsme život!“