JEST HYMNUS...

Jest hymnus věčnosti, jenž ztlumeně se třese

jen v srdcích neznámých a v krajích málokterých,

snad jedno s druhým nikdy mlčky nesejde se

v pozdravech korábů a na pevninách šerých.

Snad u půlnočních sopek jeden žije tmavý,

když vichr harfou fjordů kamennou se žene,

stín jeho dlouho bloudí v dálném svitu lávy

po modři ledovců, tmou noci zesmutněné.

Snad jiný v hebké bárce, volně kolísavé,

u čarosmutných jižních souostroví snívá,

vstříc západům, kde hasne nach a zlato žhavé,

když měkce, vášnivě hlas Maorky z hor zpívá.

Já žil jsem na pláních, kde hasnou ave vroucná,

v zmítaných korunách tam mlžný měsíc vad’,

jak zvadne v nesmírnosti chvíle mého jsoucna,

již v dumách hlubokých jsem prosnil jedenkrát.