Jest mi tak blaze...

Jest mi tak blaze jako ptáku v letu,

jenž má svůj háj a modrá nebesa,

a z plna hrdla sobě zaplesá,

že země pod ním opět plane v květu.

Má mysl jará, plná písní, vznětu,

mě ptačím křídlem nese do lesa,

až na obloze zlatá kolesa

se „vozu“ zaskví, v moři sterých světů.

Šum denní tichne, květ se k zemi kloní,

a na klekání kdesi v dálce zvoní,

stvol nepohne se, nezašumí klas...

A jak to ptáče v hnízdečku se ztiší,

kdy hlavu skloním, ve snů blahé říši

zřím lesy, květy, hvězdný nebe pás...