Jest tlukot srdcí lidských ohlas tluku,

Jest tlukot srdcí lidských ohlas tluku,

jímž ňadro věčné přírody se chvěje,

krev, kterou tepna v lidské srdce leje,

to její krev, jí vehnala nás v muku.

My zrodíme se jako snítka buku,

když jaro křídly nad hlavou mu věje,

v ráz zbují se ta útlá snět a spěje

na svižný oblouk smrtícího luku.

Snět vraždí kmen, jej v zdatné moři síle;

kmen zvolna mře, když plod svůj svrhl dolů,

plod zpráchniví – leč klíčí jarní chvíle.

Výš nový proutek vzrůstá z jeho stvolu

i vzmáhá se a hrdost na svém týle

zas pučí, zkvétá, plody vrhá dolů...