Jest tma! – –

Hle, v potok krve Tvé se nořím, bledý Pane,

v proud mystický a žhoucí, vznícením jenž plane

a parou spíjím se – ta v pěti sloupů spleti

k mhou utajeným břehům rudé luny letí.

A v záchvěvy, v nichž země poděšená sténá,

tluk srdce mého horečný se mísí duně,

v pláč opony, jež vlaje z dola rozpůlená,

zvuk puklé duše mé – pláč vyschlé lesní tůně –

jak slední hlahol trub teď v dál se lkavě nese,

v dál přes hroby, jež prázdny zejí, ku Jordánu,

v dál přes vody – až znikne kdesi v bájném lese.

Jest tma. Tma po horách a mořích, květném lánu,

tma v duších chabých, osvícených novým žitím,

tma tápajících v chodbách labyrinthů lživých,

kde bludných zoufání tím hořkým bují kvítím,

jež ztraceno lká s břehů Mrtvých vod a sivých.

A přece zřím, jak v hustých dýmech krve Tvojí

se vznáší Světlo, bílé tělo Tvé – zjev svatý,

kel slonoviny snivé z jižních pouští vzatý

a zbloudilým, jenž trpí s divým mořem v boji

jak v lásce nesmírné, Ty, starý maják, kýváš.

V Tvé krvi koupám se, a Ty se bolně díváš! – –