JEŠTĚ JARO

Pohnulo se jaro v srdci mém

jak nůž, který se v ráně obrací:

jsem láska, ale víc než láska rána jsem,

jež krvácí.

Můj spánek lehký je. Ale kdo probudí

ten sen, který se ze tmy ulomil,

zbloudilé střely hrot, zaryté do hrudi,

která nebyla cíl?

Pohnula se krása v srdci mém

jak pozdní početí, tak strašná a tak cizí,

jak v starém stromě jarem zmámeném

bušení mízy.

Ty cizí, cizí tak jak v krvi jed

po hadím uštknutí,

ty, smrti, lež a nerozkvétej v květ,

lež bez hnutí.