Ještě jedna píseň otroka.

Věk našich dějin zamlklý a němý

stál na rozcestí křižovatky let.

Zrak jeho chmurný hleděl k rodné zemi

a v tiché kletbě chvěl se jeho ret.

Šat zedraný mu visel s jeho těla

a pod ním bouře divé vášně vřela,

kdy spoutané zved’ k nebi svoje pěsti

a vzdechl sobě v hoři hlubokém:

„Pryč moje svoboda! Pryč moje štěstí!

Jsem otrokem! Jsem otrokem!

Můj pán – je hřích! – – Já zavrh’ víry cenu

jak přežilý a zastaralý řád;

já hrdou pýchu vzal si za kuběnu

a lásku s pokorou dal upoutat.

Jak lidský duch před babylonskou věží,

i já chtěl žíti volný, bez otěží, – –

leč nyní zřím, jak pyšná moje věda,

již zval jsem osvětou a pokrokem,

svou drsnou pěst nad moji hlavu zvedá, –

jsem otrokem! Jsem otrokem!

Cit nezištnosti pro Jidášův podíl

jsem zaprodal za cenu nečistou,

i lásku k vlasti směle na trh vodil

a v jeho síních stal se frázistou.

Mým bohem bylo zlaté ono tele,

jež postavila ruka Israele; –

leč v době té, kdy pad’ jsem na kolena,

on kul je v pouta lstivým úskokem.

Pod jeho jhem teď moje duše sténá:

Jsem otrokem! Jsem otrokem!

Z vod kaluží, ne z ideálů říše

své myšlénky jsem rozpjal ku vzletu

a rozhodil je v salony a chýše

svým štětcem, dlátem, pérem poetů

a jak ten syn ve kraji kdysi klatém

zvěř nečistou, – já sytil duše mlátem...

Teď řeka smilstva překročila břehy,

kraj zaplavila v proudu širokém, – –

já tonu v kalu, cítím proudu šlehy, –

jsem otrokem! Jsem otrokem!

Já lidu kázal: Vyšli apoštolé

a v chudém šatě prošli světa půl.

Nač kněžské statky, desátky a pole?

Jim patří mošna, sandály a hůl!

Co moje závist sila v srdce lidí,

teď ze své setby sama žne a klidí!

Dřív dala v pouta obě ruce Říma,

lid v hradby církve hnala útokem, – –

teď tento lid pod mými okny hřímá:

„Jsem otrokem! Jsem otrokem!“

Svou blaženost já v onom našel zdroji,

kde pohár šumí, píseň hlaholí.

Jez, pij a hoduj! – děl jsem duši svojí, –

máš plné sýpky, humna, stodoly!

Nač vzdušné zámky stavět kolem sebe?

Jen hmota těší! Na zemi je nebe!

Tu v kraje rodné přišla bída zticha,

v kruh železný mě spjala nad bokem

a ve své služby vzala sluhu břicha, –

jsem otrokem! Jsem otrokem!

Na rodné líchy sila ruka moje

zášť, nenávist a sváry, boje, hněv

a z klidných dědin strany vedla dvoje

pod různá hesla, různou korouhev.

I viděl pán, jak vzešlo símě sporů

a bujně kvetlo vlasti na úhoru,

jak v jeho bejlí národ holubičí

se rve a sváří v hněvu divokém, –

vzal tenata, splet’ uzly na svém biči, – –

jsem otrokem! Jsem otrokem!

Já lidu děl: Nám třeba ruky svěží

a páže vzdorné rodné na nivy!

Šli staří z práce. – Pole ladem leží

a na něm dělník stojí lenivý.

Do jeho půdy ruka mdlá a skleslá

plod bombastu a nabubřelá hesla,

slov plané símě rozsévá a sází –

a pole hyne dál rok za rokem...

Kdy pozná lid, že v lesku jeho frází

jest otrokem?“ –

Věk našich dějin zamlklý a němý

stál na rozcestí křižovatky let.

Zrak jeho chmurný hleděl k oné zemi,

kde stojí Betlém, stojí Nazaret.

I zřel, jak chudá dílna tesařova

tři lidi šťastné pod svým krovem chová

a první slza klesla s jeho víček

a jako žár mu plála pod okem,

když viděl záři pláti od jesliček...

Jak dlouho bude hříchu otrokem?