JEŠTĚ JEDNOU SE VRÁTÍME...

Ještě jednou se vrátíme zamyšleni, kde prudce

květ voněl, že svedl nás z cesty, když šeřivým stříbrem tekl

nad potoky večer, a ještě jednou se vrátíme,

kde píseň jsme slyšeli z oken, jež hleděla k zahradám zmlklým.

A ještě si vynajdem jednu stezku a jeden háj v horách

tak celý podzimem jasný, v tolika hýřících barvách,

po roztříštěných akordech echa budeme pátrat,

po tichém a pružném kroku, zda tajemné zanechal stopy.

Duše, do níž se zařízly vzpomínky, vyleje v trávu

tolik lyriky kanoucí v pryskyřičných krůpějích,

své větve vysoké, tmavé, vykoupá v podzimním slunci,

svůj štíhlý kmen protáhne šerem v míjící mraky; –

to všecko v jediné chvíli, na stezce sešeřené

a v hodinu západu, která tak sevře nebohé srdce.