Ještě jsou orli...

Ještě jsou orli v bahně Evropy!

Ještě jsou orli teskní, přikovaní,

jichž smutky za srdce tě uchopí,

ještě jsou orli kdesi roztroušení

v šedivých městech v mlze severní,

nad shnilým lidstvem v těžkém sedí snění,

bozi i soudci jeho příšerní...

Netušit jejich blízkost... Vyrostou,...

bída je sílí, otráví jim žití,

pohunci králů křídla přistřihnou

a oči vypíchnou jim inkvisiti,

s řetězy přijdou států hlídači,

spáry jim sříznou, zkrotí jejich pýchu.

Chtí vzletět, – rány hned je omráčí,

pár metrů volnosti – oh, orli, k smíchu!

Jsou ještě orli v středu šedých měst,

v divokých, silných duších ještě sídlí,

nad bahno přikováni lidských cest

s přistříhanými teskně bijí křídly,

žízniví na řetěze chřestivém

jak vesla týčí křídla oškubaná

a v ovzduší tom bídy plesnivém

zdvíhají marně křídla zavázaná...

Až k pouštím rašelinišť, k přímořím,

kde parník duní vybouřeným rohem,

ku malomluvným, žlutým pohořím

s vychudlou trnkou, zakrnělým hlohem

to slyšet však, ti orli když se hnou,

výspy se třesou v rozespalém kouři,

přístavy, města, jak pod lavinou,

a pod jich vzteky mrtvý klid se bouří...

Kde jsou ti orli zkrotlí, chycení,

jichž křídla slyším šumět? Kde jsou zbylí

geniů dědici? Dnem sklíčeni

příšerným, tmavým, v němž se narodili,

kde jsou? Tak moci vztekle vyletět,

ho, z Evropy to trosek rozválené

jak šleh' by, rozsvítil se nový svět

nad pokolením krve vysílené...