JEŠTĚ KRAJINA

Už listopad. A holé kaštany,

bezlistné, trčí v mrak, jenž s nebes visí.

Ledových vichrů prudké závany

pláč stromů, jak jdou párem cestou, křísí.

Sníh cítit kdes, však dosud nepadá.

Zem mlčí, ale dosud mrtva není.

Jen zmírající, tichá, nemladá,

sny jejíž těžcí, šedí, olovění,

má chladný, bledý měsíc nad sebou,

oblohu němou, město na úpatí

černavé se záludnou světel hrou,

zlysalé háje, za nimiž se tratí

pár lidí odraných, již bůh sám ví,

proč k městu tíhnou, polonazí, belhaví.