JEŠTĚ NEZNÁMÉ S RŮŽEMI.

Jen jednou jsme se zřeli, a přec duše

jak znaly by se dávno, před lety...

Snad někde v ráji, sladké ve předtuše,

v strom jeden rajský byly zaklety!

A přec zas jsme se rozešli tak suše,

a kdož ví, vzdech-li zbloudil na rety –

však, Bože můj, ten život naděj kruše

jest pouze písek v moře rozsetý.

Teď zjev váš hledám jako matku děcko –

leč k lidem zpět již ráj se nevrací

a mně se zdá, že ztratil jsem už všecko.

Vy odešla jste – s vámi radosť, štěstí...

Mně srdce zůstalo, jež krvácí,

a diví se, že vše to může snésti...