Ještě o dědouškovi.

– A dědoušku, jak zlobily vás děti,

byste nám s holí nezůstal tu státi,

dovolujem si upřímně vás zváti,

by za kmotra jste přišli pravnoučeti.

Že nemůžete slova rozuměti?

– I vždyť je tiché! – netřeba se báti!

A hluchý děd se k nám z chaloupky klátí

a může nechat zrak na nemluvněti.

Toť víte, že si přišli se stařenkou

a pochovali dítě: – každý chvíli –

a teď se oba nad kolébkou chýlí

jako dvě staré vrby nad sněženkou...

Tak, dědoušku, jste hezký! v světle denním,

a tak vás nechám státi, – s dovolením!